Smrt v rodině

Tak jsem uvažovala. A víte proč? Protože v naší rodině poslední dobou skončilo pod drnem docela dost lidí. (Promiňte mi ten výraz...) A já zjistila, že je mi to tak něják úplně jedno. Nikoho z nich jsem, i přesto, že byli z rodiny, neznala. Na pohřbech jsem jim nebyla a vůbec mě jejich smrt niják nepoznamenala. A tak se tak táží, zdali jsem divná, nebo je to prostě normální, že člověka nepoznamená smrt někoho, koho nezná. I když je ten dotyčný člen rodiny.

Já bych řekla, že to ve výsledku bude opravdu tak, že jde o to, jestli toho člověka znáte a ne o to, jestli je z rodiny. Prostě, když někoho neznám, tak je mi úplně jedno, jestli žije,nebo jestli umřel. I když je třeba člen rodiny. I když, je pravda, že mě spíš vezme špatenj konec knihy/anime, ale smrt člověka mě něják zanechává chladnou... Nevím, je to divný, ale já jsem prostě taková. Jaká? ...divná... asi.

Holt ale člověk nemůže za to, jaký je. Myslím, že v tomhle už se nezměním. A nedivte se, když mě smrt našeho psa nechala v klidu... A to mi bylo prosím sedm let. To bych si myslela, že pro toho psa brečet budu... Ale ne. A přitom sestřenka, které tehdy mohlo být nějákých 24, brečela pro jejich psa, když umřel... Stejná rasa a ten náš byl otec toho jejich. Ale já ne, mě nechala smrt obou naprosto chladnou. Pokud se vám zdám diná, vězte, že já to o sobě už ale prohlašuju několik let.

Nepokoušejte se mě změnit, nepůjde to. I nadále zůstane mé srdce, co se reality týče, kusem ledu. A bloodless, heartless deamon... Přesně tak to řekla Hiono o Ayumovi v anime Spiral. Tak něják bych řekla, že v tomhle jsem stejná jako on... Jo, moje uvažování je podivné, ale prostě to tak je. A jinak už to nebude.